Ekonomická svoboda světa roste, nahoru ji táhnou východní země

„Ekonomická svoboda je základní právo každého člověka na nakládání se svou vlastní prací a majetkem. V ekonomicky svobodné společnosti mohou jedinci pracovat, vyrábět, spotřebovávat a investovat, jakkoliv chtějí, přičemž tato svoboda je státem jak chráněna, tak neomezována. V ekonomicky svobodných společnostech dovolují vlády práci, kapitálu i statkům, aby se volně pohybovaly, a nedonucují ani neomezují svobodu více, než je nezbytně nutné k ochraně a udržení svobody samotné,“ píše Heritage Foundation na svém webu.

Ta vydala již 21. ročník svého indexu Economic Freedom of the World (dále jen index). Co jeho nejnovější vydání říká?

Ekonomická svoboda ve světě

Základní poznatky letošního indexu jsou v podstatě stejné jako v minulých letech. Ekonomická svoboda světa jako takového se zvyšuje (i když letos pouze těsně – o 0,1 bodu), ale ekonomická svoboda „západních“ zemí se propadá.

Rozdělení po regionech letos ukazuje tento výsledek:

Že úředníci a regulace brání bohatnutí národů, to věděl už Adam Smith. Index ekonomické svobody k tomu má i data. Ta nejaktuálnější vypadají takto:

Lze vidět, že s ekonomickou svobodou se zvyšuje HDP na hlavu exponenciálně, a to ve všech oblastech světa. Není tedy pravda, že některé národy nejsou svojí povahou kompatibilní se svobodou a kapitalismem. Snaží se to sice nalhat různí levicoví intelektuálové, avšak data ukazují opak.

Levicoví intelektuálové a politici taktéž tvrdí, že ekonomická svoboda je dobrá pouze pro bohaté. Opak je však pravdou. Ekonomická svoboda je dobrá právě pro chudé.

Bohatí jsou spokojeni v každém režimu, majitelé obřích firem se stávají oligarchy a snaží se ekonomickou svobodu potlačit, čímž neúměrně zatíží svoje konkurenty a mohou pak nerušeně pobírat ekonomickou rentu. Data ukazují, že chudým se lépe vede v ekonomicky svobodném světě:

Ekonomická svoboda dokáže neskutečné divy

Taiwan je důkazem hypotézy spojené s ekonomickou svobodou: totiž že ekonomická svoboda vede k politické svobodě. Ekonomická svoboda posiluje pluralistickou společnost a nezávislé myšlenky to mají snazší. Po liberalizaci se Taiwan demokratizoval až na plně demokratické státní zřízení. Mises.cz ho ostatně doporučuje jako místo k emigraci.

Hong Kong je 21 let po sobě (od chvíle, kdy Heritage začala index vydávat) zemí s nejvyšší ekonomickou svobodou a dnes je jednou z nejbohatších zemí světa. A to je přitom země, kde před britskou koloniální správou a následnou liberalizací nebylo v podstatě vůbec nic. Dnes vypadá Hong Kong takhle:

Není divu, že Mises.cz doporučuje i Hong Kong jako místo k emigraci. Na rozdíl od Taiwanu se tu lze bez problémů domluvit anglicky.

A do třetice všeho čínského je třeba uvést také kontinentální Čínu. Po Velkém skoku vpřed a Kulturní revoluci se zcela zbídačená země začala zvedat ze dna od reforem v 70. letech, které prosadil Deng Xiaoping.

Díky dalším a dalším liberalizacím se Čína dokázala velmi vzpamatovat. Pořád je sice chudší než např. Mexiko, avšak pozitivní vývoj lze sledovat na vlastní oči. Nebo stačí zajet na čínský venkov a zeptat se místních, jak vnímají vývoj za posledních dvacet let.

A srovnání Pudongu v Šanghaji v roce 1990 (bažiny) a v roce 2010 (finanční centrum světa) je dnes už legendární:

Konkurenční studie Fraserova institutu pak ukazuje, o kolik přesně nejchudší bohatnou:

O blahodárných účincích ekonomické svobody na nejrůznější aspekty se lze dočíst tamtéž.

Evropa

Příkladů zemí, které nenásledovat, by se taktéž našlo dost. Již zmíněná Čína pod tyranií předsedy Maa je odstrašujícím příkladem. Obdobně pak přeregulované Spojené státy nebo Evropská unie.

Spojené státy letos sice v indexu mírně posílily, ale v posledních letech zažily téměř volný pád a vypadly z první desítky. Komentoval to Marek Numerato v článku pro Laissez Faire.

I když jsou v Evropské unii státy, které si i přes regulační choutky Evropské komise vedou velmi dobře (zejména celkově osmé Estonsko), státy jako Řecko by měly být varováním pro každého politika. Řecko je v Evropě na samém chvostu, za ním už je jenom Rusko, Bělorusko, Ukrajina a Kosovo.

Popisovat hospodářský propad Řecka v posledních letech nebo komentovat stupidní volbu komunistické Syrizy by zde bylo nošením Misesových soch do Alabamy.

Česká republika se potuluje kdesi na průměru Evropské unie. Říká to dvě věci: liberalizace ekonomiky (po vzoru Klausových 90. let) je do značné míry možná i v dnešní EU, avšak může být ještě mnohem hůř.

Libertariánský europoslanec za Českou republiku, který letos index u nás představil, komentoval výsledky slovy:

„Při detailnějším zkoumání našeho skóre však přijdeme na to, že nárůst je navzdory naší vládě. Kladné body nám Heritage Foundation přičítá za ochranu vlastnických práv, boj s korupcí nebo nízkou inflaci. Všechny ukazatele, na které má přímý vliv vláda nebo parlament se zhoršují – rozpočtová disciplína, vládní výdaje, podnikatelské prostředí nebo prostředí pro zaměstnance. Zde všude zaznamenala Česká republika pokles, v případě vládních výdajů velmi výrazný.“

Při ještě detailnějším zkoumání se zjistí, že je to ještě horší. Heritage Foundation si nevšimla nově zavedeného progresivního zdanění („solidárního příspěvku“ při příjmech nad 100 tisíc Kč), což by ČR přineslo v příslušné kategorii méně bodů.

A co se korupce týče, tak pokud se nahlédne do metodologie boje s korupcí a ochrany vlastnických práv, podle které Heritage postupuje, zjistí se, že celý posun v této kategorii má na svědomí zvýšení bodů od Transparency International, což by při personálním propojení této agentury s vládní stranou ANO (Krnáčová, Ondračka) mělo vzbuzovat minimálně opatrnost při interpretaci dat.

Dalšími zdroji plusových bodů jsou s nejvyšší pravděpodobností vyhlášený antikorupční program vlády, schválení služebního zákona a report EU o stavu korupce.

V té bídě si tedy jedinou pochvalu zaslouží Česká národní banka, která má v posledních zhruba patnácti letech výborné výsledky, co se držení inflace na uzdě týče.

Závěr

Nezbývá než věřit, že ekonomické svobody bude přibývat. Think-tankům jako je Institut Ludwiga von Misese potom nezbývá než tlačit na pravicové i levicové politiky, aby zjednodušili podnikání, vyrovnali svoje rozpočty, zmenšili vládní plýtvání a nemíchali se do svobodné aktivity svých občanů.