Banky tvrdí „A“ – věřit ve fungování peněz a cenných papírů – a dělají „B“ – kupují zlato

Expertova rada je, jak známo, zcela apolitická, téměř neměnná a nikdy u ní nedochází k obratu o 180 stupňů. To by odhalovalo prostou nevědomost, která by musela být přiznána a která by říkala „nejezte maso“, pokud dlouhá léta pravila „jezte ho“.

Pokud je všechno v dobrých rukou a zkrátka a dobře fajn, tak proč se obávat? A touto chiméroidní obavou je na mysli skutečnost, která je dnes a denně živena jakousi neurózou, která našeptává – pakliže stávajícímu systému věříme – ať kupujeme zlato, poněvadž zlato je pojistkou pro případ. Jenže pro jaký, když je vše tak okay?

Kdo dnes kupuje spousty fyzického zlata? Centrální banky. A to od finanční krize v roce 2008 dosud. Skutečnost je taková, uvádí aktuální hlášení výzkumného týmu z OMFIF (Official Monetary and Financial Institutions Forum), že centrální banky nakupovaly zlato tempem 350 tun ročně během posledních osmi let. Tím se dostáváme na úroveň před rokem 1970.

Ostatně, OMFIF zkoumá chování centrálních bank a kupování zlata už delší dobu, tak od roku 1871. A aby se to člověku lépe pamatovalo, rozparcelovala tento časový úsek na „sedm zlatých období“. Všechna jsou sice zajímavá, nicméně v tuto chvíli, tedy pro tento text, relevantní se zdají jen ty z nich, jež následovala po skončení druhé světové války:

1945–1971 „Období Brettonwoodského měnového systému“

Období, během něhož zlaté rezervy stoupaly, evropské země a Japonsko hromadily značné nové poválečné zásoby a centrální banky směňovaly nadbytečné dolary za zlato z US Treasury.

Ve skutečnosti mezi lety 1950 až 1965 centrální banky a státní poklady nakoupily více než 7000 tun zlata. Až tomu jednoho dne učinil přítrž prezident USA, Richard Nixon, který odstranil napojení amerického dolaru na zlato. 

Zlato přestalo fungovat jakožto záložní světová rezervní měna. Místo zlata začaly coby záloha a uchovatel hodnot fungovat dobrá víra ve vládu USA – a tak se zrodily „fiat peníze“ (peníze s nuceným oběhem čili zákonná měna, jak ji známe dnes).

1973–1998 „Období přerodu“

Představuje období ne zrovna hladkého přerodu. Sedmdesátá léta byla stagflační, plná energetických šoků, geopolitických konfliktů i vřav napříč rozvinutými zeměmi.

A jakmile se posléze situace v osmdesátých letech začala opět uklidňovat, i zlato ztratilo svůj někdejší třpyt. Napomohl tomu svým dílem i tehdejší šéf Fedu, Paul Volcker, který se rozhodl zatočit s inflací, čímž učinil z amerického dolaru tehdy vhodnou rezervu.

1998–2008 „Období rozprodávání“

Toto období zahrnuje první roky bezprostředně následující po zavedení eura a zároveň je lze považovat i za jakýsi vrchol fiat měny.

Proto také právě v tomto období a v žádném jiném tehdejší britský ministr financí, Gordon Brown, rozprodal velkou část zlata z Bank of England při jeho tehdy nejnižší ceně za přibližně dvacet let před tímto činem.

Tento jeho tah samozřejmě plně koresponduje s uvedeným obdobím. Zmiňovaná akce se přitom týkala dvojího: Zlato bylo prodáno, aby se nakoupilo euro. A jednalo se výhradně o politickou záležitost.

Zlato se totiž neprodalo s cílem dosáhnout dobré ceny. Zlato se prodalo prostě proto, aby podpořilo vzniknuvší euro během jeho počátků.

Je tedy logické, že ty z evropských zemí, které se měnové unie tehdy neúčastnily, a tudíž neprodaly své zlato, aby podpořily vznik jednotné evropské měny, jaksi vyčnívaly, za což následně platily pokutu za nedostatečnou loajalitu vůči tomuto projektu.

2008 – dosud „Období příprav na systémovou změnu“

Problémem ovšem zůstalo a dosud zůstává, že měna výhradně založena na úvěru má svoje nedostatky. Sám finanční výbuch roku 2008 je přímým důsledkem snahy opětovně nastartovat růst trhů zvyšováním peněžní zásoby po splasknutí Dot.com bubliny, což samozřejmě otřáslo vírou v monetární systém.

Plus také nedostatečnou vírou samotných centrálních bank v něj, jak se zdá. Počínaje rokem 2008 totiž banky přidaly ke svým rezervám více než 2800 tun zlata. To je přibližně 10 % světového obchodu.

Čína a Rusko patřily mezi největší kupce. Nicméně kromě nich i centrální banky rozvinutých zemí taktéž přikupovaly žlutý kov. Případně, když už nepřikupovaly další, tak své stávající rezervy přinejmenším nesnižovaly.  

Toto představuje nejdelší období nepřetržitého nakupování zlata od výše zmíněného období let 1950 až 1965 a obnovení zlata jakožto ústředního prvku uchovatele hodnot po čtyřech desetiletích pokusů o zrušení této jeho platnosti.

Ne jako rozhodnutí Bank of England utopit většinu peněz důchodového fondu v indexově vázaných „prvotřídních“ cenných papírech, což názorně ukazuje až pozoruhodný nedostatek víry centrální banky ve svou vlastní schopnost vést ekonomiku tím správným směrem. Snad nás to ani nepřekvapuje.

A co bude pak?

Dnes je poměrně těžké představit si cestu, která by nás vysvobodila od nezměrného dluhového břemene. Sílí dojem, že odstranění enormní dluhové zátěže bude muset zahrnovat zásadní obrat čili celkové přenastavení a změnu stávajícího monetárního systému.

S největší pravděpodobností bude spolu s tím muset dojít k zásadní změně v nastavení toho, co se nazývá velkoobchodní model.

Je totiž docela dost dobře možné, že na něj budoucí historikové budou nahlížet jako na již překonané období. Podobně jako jím je dnes třeba Brettonwoodský systém.

Jak bude nové nastavení finančního systému vypadat? Těžko říci. Nicméně je nasnadě, že by nebylo překvapením, kdyby nově nastavený finanční systém blízké budoucnosti více odvisel od digitální měny.

Ať už se stávající nastavení oběhu financí v budoucnu přenastaví jakkoli, mezidobí bude pravděpodobně dosti chaotické a během něho bude poměrně těžké spolehnout se na stávající uchovatele hodnoty.

Z toho plyne, že mít alespoň trošku zlata v portfoliu, by nemuselo býti na škodu. Vždyť i centrální banky stále navyšují své zlaté rezervy. Pro případ…