Deflace – proč je nutná

Dnes šéf Bundesbanky v typicky německém stylu zchladil studenou sprchou poslední kolo evropských požadavků na Německo, aby na svá bedra naložilo tíhu zotavení ze třetího ponoru do recese, když zatracený president Bundesbanky Jens Weidmann v pátek zavrhl volání po stimulačním plánu pro Německo.

Bundesbanka

Bundesbank je centrální bankou Spolkové republiky Německo. Je výrazem vůle občanů Německa usilovat o stabilní a prosperující ekonomiku. Mezi zásady uvedené v její chartě patří respektování národní suverenity, ochrana důvěrnosti informací o klientech a udržování bezpečného a spolehlivého měnového systému, což jsou zásady, které jsou nezbytné pro zdraví národního hospodářství.

Bundesbanka je nezávislou institucí a její politika se řídí měnovou politikou Spolkové republiky Německo. Je odpovědná za stanovení měnového rámce a za zajištění jeho dodržování.

Mezi její povinnosti patří vydávání spolkových bankovek a mincí, provádění měnové politiky, provádění analýz finanční stability, provádění výzkumu měny a mezinárodní spolupráce, stanovování měnové politiky a zajišťování jejího provádění ostatními institucemi, dohled nad bankovními institucemi a zajišťování bezpečnosti a stability bankovního systému.

Hlavními cíli Bundesbanky jsou ochrana důvěry spotřebitelů a hodnoty peněz, kontrola inflace a udržování finanční a hospodářské stability. Při plnění těchto cílů má za úkol jak řídit a dohlížet na úvěrovou a měnovou politiku, tak provádět analýzy trhu a výzkum měny a podporovat mezinárodní finanční spolupráci.

Bundesbanka je také odpovědná za provoz a udržování Evropského systému centrálních bank, který byl zřízen jako součást Evropské měnové unie. V rámci této role má za úkol zajišťovat vzájemnou stabilitu jednotlivých měn.

Je také zodpovědná za určování směru německé hospodářské politiky v úzké spolupráci se spolkovou vládou a parlamentem. Poskytuje zejména poradenství při realizaci hospodářských a finančních strategií, které jsou nezbytné pro zdravé a prosperující řízení ekonomiky. Kromě toho Bundesbanka pomáhá podporovat ekonomické porozumění a finanční gramotnost Němců.

Celkově je Bundesbanka důležitou institucí pro německou finanční politiku. Jejím úkolem je zachovávat hodnotu peněz, zajišťovat finanční stabilitu a bezpečnost a přispívat ke zdravému a spolehlivému hospodářskému rámci národa.

Kdo je Jens Weidmann?

Jens Weidmann je prezidentem německé centrální banky Deutsche Bundesbank a členem Rady guvernérů Evropské centrální banky. Ve funkci prezidenta je od roku 2011.

Weidmann se narodil v roce 1968 v německém Freiburgu a vystudoval ekonomii na univerzitě ve Freiburgu a na univerzitě v Bonnu. Po získání doktorátu z ekonomie nastoupil v roce 2001 do Německé rady ekonomických expertů (GCEE). V roce 2003 přešel do Mezinárodního měnového fondu (MMF) ve Washingtonu, kde se zabýval otázkami měnové politiky.

Předtím, než se stal prezidentem Bundesbanky, působil Weidmann v letech 2006-2011 jako vedoucí oddělení měnových a finančních systémů v MMF. Kromě toho byl státním tajemníkem na německém spolkovém ministerstvu financí a zástupcem člena Německé rady ekonomických expertů (GCEE).

Jako prezident Bundesbanky je Weidmann klíčovou osobností evropské a světové hospodářské politiky. Je členem Rady guvernérů Evropské centrální banky a zasedá ve Výkonné radě ECB. Weidmann je také členem Skupiny třiceti, mezinárodní organizace založené v roce 1978, která poskytuje poradenství národním vládám a mezinárodním organizacím v otázkách hospodářské a finanční politiky.

Weidmann je známý svým fiskálním konzervatismem a trváním na úsporných opatřeních. Jeho názory na měnovou politiku jsou silně ovlivněny tím, co nazývá „čtyřmi pravidly hry“ – mít cenovou stabilitu jako hlavní cíl měnové politiky, vyhnout se fiskální dominanci, zajistit nezávislost měnové politiky a vytvořit ekonomický rámec, který podporuje účinnou měnovou politiku.

Byl hlasitým kritikem rozsáhlého využívání nekonvenčních nástrojů měnové politiky ze strany ECB. Tvrdil, že ECB by se měla více zaměřit na strukturální reformy, jako je revize pracovního práva, podpora inovací a odstraňování překážek hospodářské soutěže.

Přestože Weidmannovy názory nebyly vždy populární, byl důležitým hlasem v evropských a světových hospodářsko-politických kruzích. Jeho vliv bude v příštích letech nepochybně dále růst.

Deflace v praxi

A má samozřejmě pravdu: čím déle bude Evropa insolventní, a čím více budou nekonkurenceschopné vlády před sebou kopat mrtvoly problémů a nutit Německo, aby udělalo veškerou tu těžkou práci, tím déle nebude Evropa schopná se vyhrabat z jámy, která se prohlubuje každým uplynulým dnem. Krátce: Pan Weidmann se odmítá „pustit do práce“ pro bandu zkorumpovaných a úplně bezradných politikářů.

Evropa je alergická na strukturální reformy a jak jsme už v minulosti ukazovali, obviňuje ze svého trudného údělu zlo, zlo „uskrovňování“ (což je poněkud paradoxní u kontinentu, kde se rekordní zadlužení stává ještě rekordnějším s každým uplynulým čtvrtletím), když ve skutečnosti to, co způsobuje probíhající evropskou depresi je zločin, korupce, kamarádíčkovství a chybná alokace kapitálu.

Ale nic z toho není novinka. Co je opravdu novinkou, a co bylo na Weidmannově prohlášení skutečně pozoruhodné, byly jeho otevřené útoky na stupiditu Keynesiánské ekonomiky samotné.

Ukázalo se, že deflace je špatná jedině, když má dopad na S&P 500. Není jinak deflace u takových věcí, jako jsou ceny energie a další náklady na vstupy, náhle býčím tahounem?

Takže podle této logiky u Japonska s jeho narůstajícími náklady na energii v důsledku devastace jejich měny to musí být rána uprostřed jejich zatím největší deprese. K čemuž samozřejmě došlo, jak jsme před tím varovali už počátkem roku 2013.

Co je deflace?

Deflace je negativní ekonomický jev, který se vyznačuje poklesem cen a výdajů. Zjednodušeně řečeno, k deflaci dochází, když se sníží hodnota peněz v porovnání se zbožím a službami. Při deflaci klesají ceny zboží a služeb, zatímco kupní síla každého dolaru roste.

Často zaměňuje s inflací. Ačkoli jsou tyto dva pojmy z hlediska ekonomických důsledků přímo protikladné, oba jsou protikladnými aspekty jednoho základního jevu: poklesu nabídky peněz. Inflace nastává, když se nabídka peněz zvyšuje, což způsobuje růst cen. Naopak deflace je pokles nabídky peněz, který způsobuje pokles cen.

Deflace může být pro ekonomiku jak prospěšná, tak škodlivá. Na jedné straně může deflace pro spotřebitele znamenat nižší ceny, což znamená, že mají více peněz na nákup zboží a služeb. Na druhé straně může být škodlivá pro podniky, protože nižší ceny mohou vést ke snížení zisků a tržeb.

V deflačním prostředí mohou podniky zaznamenat sníženou poptávku po svých výrobcích a službách, což může vést k nutnosti snižovat náklady a propouštět zaměstnance.

V konečném důsledku účinek deflace velmi závisí na konkrétních ekonomických okolnostech. Vlády a centrální banky používají různé metody, kterými se snaží udržet stabilní peněžní zásobu a cenovou hladinu, jako je zvyšování nebo snižování úrokových sazeb, změna daní a manipulace s peněžní zásobou.