Jiří Dolejš: Zvýšený výběr daní není úspěchem ministra financí, je dán zejména ekonomickým oživením

Jak vnímáte výsledky britského referenda o setrvání v EU?

Těžko se radovat z něčeho, co přinese ještě hodně problémů. Z pohledu levice by rozbitím EU neubylo kapitalismu ani nepřibylo sociální spravedlivosti. Evropská integrace je reakcí na objektivní proces globalizace.

EFTA či jiné integrační platformy jsou myslím nedostatečné. Z EU nyní odchází členský stát rozměru velmoci, který je členem Rady bezpečnosti OSN, má vyznaný ekonomický rozměr a má i významnou vojenskou kapacitu. To nutně musí mít v multipolární realitě dnešního světa i globální vliv. A v důsledku brexitu bude EU jen méně evropská a Britanie méně světová.

Je to samozřejmě důsledek selhání elit, ale nyní je třeba najít pozitivní řešení. Okamžikem, kdy britská vláda oficiálně podá žádost o vystoupení z EU, přestává se podílet na rozhodování. Zatím není jasné, kdy tento okamžik nastane.

Za špatnou reakci bych považoval uraženost zbytku EU a centralizující mobilizaci osy Paříž – Berlín bez ohledu na situaci v dalších zemích EU. Nastartoval by se kaskádový efekt nevěcné eurofobie, který by negativní dopady brexitu ještě zhoršoval.

Je podle Vás stávající EU reformovatelná, nebo jde o mrtvou instituci, kterou by bylo nejlépe zrušit a vymyslet nějakou jinou platformu, na jejímž základě by docházelo mezi jednotlivými evropskými zeměmi k co možná nejméně komplikovanému přesunu zboží, služeb, turistiky atd.?

Myšlenka společného evropského domu je potřebná a oprávněná. Rozebírat tento dům cihlu po cihle ničemu nepomůže. Lépe je ho přestavět než ho bourat. Ale EU se nepochybně změnit musí. Jde o to jak, už debaty nad návrhem evropské ústavy ukázaly, že na to panují velmi rozdílné názory.

Reformovatelnost EU záleží na jejích členských státech, na schopnosti sebereflexe a hledání konsensu v strategických otázkách. Já nikdy neodmítal myšlenku efektivní federace, ale nikdo dosud nepřišel s rozumným modelem.

V dnešní situaci by bylo bláhové reagovat na brexit heslem více Unie. A ani vícerychlostní integrace nepřispěje k stabilizaci, spíše k další dezintegraci. Myslím, že nastal čas, kdy bude potřebné otevřít otázku revize smluvního základu EU a změnit nejen geometrii evropského rozhodování, ale i některé principy Lisabonské smlouvy, které prostě nevyhovují.

„On the Table“ je otázka větší rovnosti lidí i národů Evropy, větší kontroly bruselské exekutivy a redukce byrokratického molocha, který na těle evropské integrace vyrostl.

Podpořil byste Vy osobně vyhlášení referenda o setrvání ČR v EU?

Článek 50 Lisabonské smlouvy má své opodstatnění. Když lze do EU vstoupit, je logické že lze z ní i vystoupit. Pochopitelně, že to není jak vystoupit z tramvaje. Takové věc je oprávněná jen po zralé úvaze.

Průběh kampaně k brexitu ukázal, že se hodně pracovalo s emocemi a mýty. Pocit protestu vůči těm nahoře byl silnější než odpovědnost za budoucnost. Já osobně jsem v referendu o vstupu ČR do EU v roce 2003 hlasoval pro a i dnes si myslím, že to byl přes všechnu oprávněnou kritiku Bruselu správný krok, že výhody převažují nad nevýhodami.

Zejména malé země potřebují společná pravidla a hra na úplnou nezávislost jim nepomůže. My nejsme ani Švýcarsko ani Norsko a žít jako Robinson nelze. Vykřikovat v situaci neujasněného postupu o co nejrychlejším czech outu považuji za nezodpovědné panikaření.

Vidíme, jak lavírování v této věci zasáhlo britského premiéra Camerona. Ale současně jsem pro přijetí zákona o obecném referendu, který by bylo možné někdy použít i pro tento případ, kdyby společnost po dostatečné rozvaze chtěla tento problém rozlousknout.

V současné době to ale považuji spíše za téma, které slouží různým populistickým křiklounům k zviditelnění, než serioznímu řešení.

Nic není černobílé a ani EU není jen špatná či zcela bezchybná. Jaké jsou podle Vás největší výhody stávající EU?

Evropská integrace představuje nejen zajímavý společný hospodářský prostor, ale také vytváří celek, který je schopen svou vahou obstát v globální soutěži.  Možnost dohodnout se na společných pravidlech ukončuje staletí vzájemných řevnivostí, které oslabovaly starý kontinent, a které v minulosti vedly i k válkám.

Evropský projekt byl od začátku spojen s šancí na mír a i když je ve vleku USA, válečné konflikty uvnitř Evropy byly omezeny. Specifikem evropského modelu je i využití zkušenosti sociálního státu, i když právě tento aspekt je dnes velmi často napadán i když realita má k nějaké redistribuční hýřivosti daleko. 

V podstatě jsou absurdní tvrzení, že EU je buď vrcholem kapitalistické dekadence, a nebo projevem socialistického plánování. Ani jedno není pravda. Řekl bych, že situace v EU má hodnotově nejblíže liberálnímu středu, který se občas utápí v regulačních nepodstatnostech a v podmínkách asymetrie práv a odpovědností.

Ztratit evropský deštník by pro nás nejspíš znamenalo nikoliv reálnou suverenitu, ale zůstat bez ochrany na dešti, a to v situaci, kdy podstatnou část ekonomiky stejně ovlivňuje nadnárodní kapitál. Opět bych řekl z pohledu zleva, že vlastenčící fangličkářství na nadnárodní kapitál neplatí, a že ve vztahu práce a kapitál by bez regulačního tlaku EU mohla být pozice práce oslabena.