Občanská společnost a svobodná soutěž

Svobodná soutěž je základním principem ve svobodné společnosti i v přírodě. Podíváme-li se na větve stromu či listy květiny, najdeme soutěž i mezi částmi jednoho exempláře. Kdyby jedinec nerespektoval pravidla férové soutěže, nemohl by samozřejmě obstát ani v soutěži druhů.

Politický systém, který je schopen prostřednictvím zákonů a pravidel usměrnit individuální i kolektivní konflikty a střety tak, aby si lidé navzájem neubližovali, byl od Sokrata, Platona a Aristotela až po Hegela nazýván „občanskou společností“.

Je důležité všimnout si, že stát a jeho instituce jsou podmínkou existence občanské společnosti a její součástí číslo jedna. Zároveň se mělo za to, že střety ve společnosti se mají řešit veřejnou argumentací a racionálním dialogem směšujícím k nalezení pravdy.

Právo občana na hotový, víceméně neměnný soubor zákonů, vycházející z obecných principů, vymahatelný soudem, který rozhoduje ve zvláštním konkrétním případě bez jakéhokoli zvláštního zájmu podle obecných pravidel, umožňující efektivní ochranu vlastnictví je základem občanské svobody.

Občan rezignuje na pomstu a spoléhá na dosažení spravedlnosti prostřednictvím veřejné moci. Spolu s rodinou je zejména soukromé právo a soud pro Hegela základem státu.

Hegel píše: „V občanské společnosti je každý sobě účelem, všichni ostatní jsou mu ničím. Ale bez vztahu k druhým nemůže objemu svých účelů dosáhnout; tito druzí jsou proto prostředkem k dosažení účelu zvláštního. Avšak  zvláštní účel si prostřednictvím vztahu k druhým dává formu  obecnosti a uspokojuje se tím, že zároveň tak uspokojuje blaho druhých.“, vyjadřuje po svém základní principy tržních vztahů, postřeh, že jedinec sledováním svých individuálních (sobeckých) zájmů nakonec díky trhu přispívá k obecnému blahu.

I při nakládání s majetkem se „subjektivní sobeckost“ mění v „příspěvek k uspokojení potřeb všech ostatních“. Hegel nikterak nepopírá sobeckou motivaci občana při jeho rozhodování („soukromé osoby, ačkoli sobecké, jsou nuceny obracet se k druhým“ …a tím se „sobeckost váže k obecnu, k státu“).

Občanskou společností se tedy rozumí prostor mimo rodinu, zahrnující stát i trh, na němž se lidé sdružují v úsilí o uplatnění svých zájmů podle společných pravidel. Dalo by se tedy říci, že podstatou občanské společnosti je svobodná a férová soutěž. Nesmí rozhodovat náboženská ideologie, monarcha a jeho rodina, ani sympatie či předsudky. Nikdo nemá patent na pravdu.

Spravedlivá soutěž jistě zahrnuje klasickou konkurenci při směně na trhu, jak se obvykle vnímá, ale ona zahrnuje i soutěž osobností, myšlenek a nápadů, iniciativ, představ a nakonec jistě i spolků a sdružení.

Spravedlivá soutěž znamená hrát čestně, fair play. Stejná pravidla platí pro všechny. Skutečnost, že metodou občanské společnosti jsou veřejně formulované argumenty, nikoli zvůle silnějšího, znamená, že rozhodování nevede k nahodilým výsledkům, ale je kdykoli přezkoumatelné. Občanská společnost v klasickém pojetí je vlastně metoda.

Pojem svobodné soutěže se zdá být ústředním principem přírody. Nemyslím tím Darwinovo soupeření druhů, podívejme se na stébla trávy, jak navzájem soutěží o světlo a vodu. V tomto případě jde tedy o soutěž jedinců téhož druhu.

Avšak podíváme-li se na větve stromu či listy květiny, najdeme soutěž i mezi částmi jednoho exempláře. Kdyby jedinec nerespektoval sám ve svém rozhodování pravidla férové soutěže, nemohl by samozřejmě obstát ani v soutěži druhů.

Optimalizovat rozhodnutí podle velkého počtu kritérií je matematicky nemožné. Proto nakonec vždy selhávají pokusy nahradit soutěž plánováním. Není to jen empirická zkušenost, je to přírodní zákonitost.

Svobodný trh řečeno terminologií minulého století, čestná soutěž, řečeno dnešní terminologií, je jedinou možností pro řešení úlohy s velkým počtem proměnných a s velkým počtem hráčů. Teorie her přináší v této věci cenné argumenty.

Univerzálnost soutěže poprvé zpochybnila francouzská revoluce, která položila důraz na občanská a politická sdružení, která mají být protiváhou jak sobeckého individualismu, tak i centralismu. V revolučním nadšení byla ‚politická společnost‘ exkomunikována a její protiklad, revoluční ‚občanská společnost‘ byla postavena do protikladu.

Toto rozdělení převzal i Marx a označil ‚občanskou společnost‘ za základnu, v níž se odehrává výroba a sociální vztahy, zatímco ‚politická společnost‘ je nadstavbou, která nemůže jinak, než hájit zájmy buržoasie. Mezi občanskou společností a státem panuje nesmiřitelný třídní boj.

Lenin v rámci praktických revolučních zkušeností uchopil moc, ztratil nepřítele v podobě buržoazního státu. Převzetím státní moci se ocitnul v situaci, kterou Marx neřešil. Lenin dobře věděl, že privátní sféra by mohla ohrozit stabilitu revolučního státu. Rozpor se pokusil zamaskovat tvrzením, že stát jednou vymizí.

Napsal: „My nic soukromého neuznáváme, pro nás vše v oblasti hospodářství je veřejnoprávní a nikoliv soukromé … Z toho vyplývá nutnost rozšířit používání státního zásahu do ‚soukromoprávních‘ vztahů, rozšířit právo státu rušit soukromé smlouvy, používat na ‚občansko-právní poměry‘ nikoli Corpus juris romani, nýbrž naše revoluční právní vědomí“ 

Po pádu komunismu v devadesátých letech v poměrně primitivní snaze odstranit komunistickou ideologii bylo ono soukromé, co komunisté neuznávali a pronásledovali, prohlášeno za žádoucí cíl. Zůstal však marxistický antagonismus mezi státem a společností. Stát je zlý a musíme proti němu bojovat. Stát je nepřítel, proti kterému se má postavit občanská společnost jako protiváha.

Dokonce se objevily nápady, že občanská společnost má vytvářet alternativní strukturu pro uchopení moci, jakýsi druhý stát, náhradní sociální řád. Protistátní pojetí občanské společnosti popřelo vědomí celistvosti organismu společnosti. Použijeme-li Marxovu terminologii, vede občanská společnost se státem nesmiřitelný boj.

Aby se dala revoluční představa státu dlouhodobě udržet, nezbývá, než zpochybnit princip svobodné soutěže. Nesmiřitelný boj (či nulová tolerance) je popřením svobodné diskuse a konkurence, je popřením fair play. Platí ideologické principy, nikoli argumenty.

V celistvé společnosti mají soukromoprávní instituce své místo, ale neusilují o uchopení moci. Jejich místo se utváří právě ve svobodné soutěži.

V revoluční rozdělené společnosti si však mohou nárokovat větší vliv, nepotřebují soutěžit, protože jejich pravda je odůvodněna argumentem vyššího poslání v nesmiřitelném boji. Občanská společnost v tomto revolučním pojetí znamená, že nemusí existovat konkurence.

Z principu vyššího poslání se pak odvozuje právo porušovat zákony a svévolně omezovat práva druhých (například při prosazování partikulárního pohledu na ochranu přírody). Čestné střetávání myšlenek a argumentů je nepřijatelné v revolučně viděném světě.

Patent na pravdu opravňuje i k centrálnímu plánování, k rozhodování bez veřejné argumentace. Je možné zasahovat do soukromoprávní sféry vskutku leninským způsobem, je možné přikazovat a zakazovat, regulovat i vyvlastňovat.

Revoluční model občanské společnosti, který se rozšířil z České republiky do celého postkomunistického světa, který je popřením anticko-hegelovské společnosti jako celistvého organismu, je zásadní překážkou v obnovení normálního fungování demokracie.