Tomáš Goláň: Finanční správa automaticky považuje všechny podnikatele a firmy za podvodníky

Nemohu si na začátek odpustit otázku k aktuálnímu dění, které hýbe světem, k tzv. „Panama Papers“. Jaké důvody podle Vás ženou daňové poplatníky do daňových rájů?

Při rozhodování kohokoliv o tom, zda využije služeb daňových rájů, či nikoliv, je většinou rozhodující výše korporátních daní. Pokud by ČR snížila korporátní daně, může být sama daňovým rájem a pak zde bude své daně platit polovina Evropy.

Je však politicky obtížné takovou věc prosadit, neboť veřejnost byla zmanipulována vládnoucími stranami, že je třeba daní vybírat více a také tyto daně vybírat lépe. Nikdo z veřejnosti si však neuvědomuje, že vyšší výběr daní je lepší pouze pro stát a politiky a že samotnému občanovi nic nepřinese.

Pokud se dnes stát chová jako matrix, který své občany nechá přežívat pouze pro to, aby mu platili daně, pokud stát své občany přehlíží a stále přijímá zákony, které nechrání občany jako takové, ale stát samotný, není důvod řešit, zda stát vybere daní více či méně, neboť, jak jsem již zmínil, občan tuto skutečnost žádným způsobem nepocítí.

Platit daně je normální, není třeba však jejich placení přeceňovat, ani podceňovat. Současný systém správy daní však funguje tak, že většinu svých povinností přenáší Finanční správa na poplatníky – ručení, kontrolní hlášení, EET.

Stejným způsobem pak postupuje Finanční správa v rámci kontrol, kdy povinnosti jiných subjektů přenáší na poplatníky, například když někdo neodvede ze svých plnění daň z přidané hodnoty, pak kupující má velký problém, protože Finanční správa takový obchod automaticky zpochybní.

Pak se nelze divit, že se někdo rozhodne hledat způsob, jak české daně obcházet, třeba již jenom z principu.

V daňových rájích je běžné, že společnost platí např. paušální daň. Tj. nikdo nezkoumá, jaké měla společnost obraty a jaké měla náklady a společnost platí např. 500 USD ročně. Myslíte, že by se podobný model dal aplikovat i v ČR? Např. pro společnosti, které dosáhly nějakého předem stanoveného obratu.

Už jsem na to v podstatě odpověděl v předchozí otázce. Pokud je dostatek politické vůle a schopnost takový systém prosadit, pak není problémem nic. U nás však nic takového možné není.

Již samotná struktura státního rozpočtu nic takového neumožňuje, neboť procento tzv. mandatorních výdajů (výdaje vyplývající ze zákonů bez možnosti ovlivnění) dosahuje v posledních letech až k 60 % veškerých výdajů, takže na tyto výdaje je nutné kalkulovat příjmy.

Dále je nutno vycházet z politické situace v ČR, kdy vysoký výběr daní se stal hlavním hitem poslední politické garnitury.

Těžko říci, co vede společnost k tomu, že na taková hesla slyší, zda je to závist, která tím, že sousedovi něco „doměří“, bude ukojena nebo zda je to skutečnost, že společnost si neuvědomuje, že pro ni nový bohatší stát nic nového nevykoná, že samotným lidem to nepřinese žádné výhody.

V poslední době jste mediálně poměrně aktivní v otázce Kontrolního hlášení. Mohl byste nějak stručně popsat, co na tomto nástroji finanční správy vnímáte pozitivně a v čem je podle Vás největší problém?

Na kontrolní hlášení jsme se připravovali více jak půl roku, navštívili jsme asi osm školení pracovníků GFŘ, vyčlenili jsme u nás jednoho pracovníka, který stále řešil nové poznatky, které se objevovaly na stránkách Finanční správy, který připravoval všechny podklady na školení, sám jsem poté na toto téma tři školení včetně jednoho workshopu realizoval.

Na všech mých školeních jsem kontrolní hlášení propagoval, neboť jsem v něm spatřoval nástroj urychlení všech kontrolních procesů a postupů, které daňovým poplatníkům zadržují vrácení nadměrných odpočtů.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že vznik nadměrného odpočtu není jakousi libovůlí samotných podnikatelů, kteří by si po státu chtěli jenom tak od sebe nárokovat vrácení peněz.

Ale že nadměrný odpočet je výsledkem nastavení systému daně z přidané hodnoty, který nastavil sám stát, zejména je tato skutečnost patrná ve stavebnictví či při prodeji (vývozu) výsledků své činnosti do jiných zemí EU či světa.

Pokud by systém kontrolního hlášení nebyl zneužíván, byl by pro slušné poplatníky generující každý měsíc nadměrné odpočty relativním přínosem.

Takovým způsobem bylo kontrolní hlášení prezentováno i ze strany Finanční správy, rovněž nás Finanční správa ujišťovala o tom, že nás v případě problémů kontrolní hlášení nezatíží, a že informace z kontrolního hlášení nebudou pro nikoho přístupné.

Jaké však bylo mé zděšení, když po podání kontrolních hlášení za leden začala Finanční správa obtěžovat občany svými požadavky na skenování desítek dokladů, nebo když začala Finanční správa zahajovat postupy k odstranění pochybností, které jsou zdlouhavé, a které správci daně zastavují lhůty 30 dní, do které má nadměrné odpočty vrátit.

Najednou nic z toho, co Finanční správa proklamovala, nebylo pravda a kontrolní hlášení bylo využito k plošné šikaně podnikatelů, aby měli ještě větší strach, aby si dávali ještě větší pozor. K tomu byli pracovníci nabádáni Pokynem z Generálního finančního ředitelství, které samo toto ředitelství nazvalo „Kombajn“.

Dalším zajímavým zdrojem informací je rozhovor s Davidem Šmejkalem o regulaci úvěrových společností nebo článek: v čem podnikat.

Jaké nejčastější problémy zákazníků jste se zavedením kontrolního hlášení řešil?

Nejčastější chybou je uvedení uskutečněných plnění nad deset tisíc Kč pro osoby nepovinné k dani, tedy pro osoby, které nepodnikají, do oddílu A.4. Taková plnění náleží do oddílu A.5.

Dále jsou to nesprávně vyplněná ID datové schránky, kdy tam poplatníci vyplní kód uživatele, pod kterým se přihlašují do datových schránek, namísto skutečného čísla datové schránky, v neposlední řadě to jsou i případy, kdy se klienti spletli i v čísle faktury.