Ekonomové netuší, jak funguje bankovní systém

Většina ekonomů dnes netuší, jak funguje bankovní systém! Dokazuje to pojednání význačného ekonoma Richarda A. Wernera, které srovnává 3 stávající teorie o fungování bank.

Empirickou metodou dospívá k závěru, který byl před sto lety jasný všem ekonomům, a který učí i rakouská ekonomická škola. A to, že každá jednotlivá banka vytváří kredit a tedy novou měnu při poskytnutí bankovního úvěru.

3 teorie fungování bank

(1) V současnosti převládající teorie finančního zprostředkování v bankovnictví tvrdí, že banky shromažďují vklady a pak je půjčují, stejně jako ostatní nebankovní finanční zprostředkovatelé.

(2) Starší bankovní teorie o částečných rezervách uvádí, že každá jednotlivá banka je finančním zprostředkovatelem bez možnosti vytvářet peníze. Avšak bankovní systém může kolektivně vytvářet peníze prostřednictvím procesu „multiplikační tvorby vkladů“ .

(3) Kreditní teorie tvorby peněz pomocí úvěrů, nepovažuje banky za finanční zprostředkovatele, kteří sbírají vklady k půjčování. Místo toho říká, že každá jednotlivá banka vytváří úvěr a nové peníze při poskytnutí bankovního úvěru.

(Profesor Werner uvádí zajímavou verzi teorie částečných rezerv, která je zjevně nepravdivá. Avšak jeho simulace nevylučuje pravdivost teorie částečných rezerv, kde banky sice vytvářejí novou měnu z ničeho při poskytnutí bankovního úvěru, ale jsou omezeny při tvoření nových úvěrů právě povinnou mírou rezerv.)

Jak je tomu doopravdy?

Samotný Keyness nejprve zastával teorii kreditu, ale přiklonil se k částečným rezervám. Jak to tedy opravdu funguje? Podle dostupných dat je to kombinace částečných rezerv a teorie kreditu, záleží na konkrétní zemi.

V každém případě banka vytváří měnu z ničeho v obou případech jak částečných rezerv, tak v teorii kreditu. Ne tohle není žádná konspirační teorie, ale fakt vyplývající i z nedávných materiálů centrálních bank.

Studie anglické centrální banky ukazuje, že banky ve Velké Británii fungují podle kreditní teorie. Naopak z materiálů Fedu plyne že USA používají částečné rezervy s povinnou mírou rezerv 10 procent.  Avšak kdo ví, zda a jak moc toto omezení banky dodržují.

Podle ČNB používáme částečné rezervy s povinnou mírou rezerv pouhé 2 procenta tj. banky mohou reálně půjčit 50násobek toho, co získají pomocí vkladů. Větší omezení tak dnes představují požadavky na kapitálovou přiměřenost. Ta se dnes pohybuje v ČR kolem 15 procent. Výsledky tzv. stres testů bank ukazují, že největší evropské banky mají kapitálovou přiměřenost mezi 6,5 až 9 procenty.

Profesor Werner ve své práci uvádí další zajímavé postřehy. Uvádí se, že největším omezením pro banky je dnes kapitálová přiměřenost.

Avšak banky umějí pomocí různých finančních machinací navýšit i svůj základní kapitál (viz. Oddíl 5.2.1. kde ukazuje, jak Credit Suisse vytvořila kapitál z ničeho – Credit Suisse půjčila investorům prostředky ve výši 7 miliard liber s využitím svých přednostních akcií jako zajištění a tak vytvořila vlastní kapitál.) Tím padá i hypotéza o omezení úvěrů skrze kapitálovou přiměřenost.

Proč centrální banky lžou o fungování bankovnictví?

Jak profesor Werner přiznává, většina centrálních bank donedávna patřila mezi aktivní zastánce a příznivce teorie finančního zprostředkování v oblasti bankovnictví. Jejich vliv vedl k tomu, aby se tato teorie za posledních čtyřicet let stala dominantní v akademickém světě.

Otázkou je proč centrální banky prosazují zjevně nepravdivou teorii o tom, jak fungují banky? Proč se na ekonomických školách učí takové polopravdy spíše nepravdy, že banky půjčují peníze jiných lidí a neučí se, jak vznikají peníze z ničeho?

Odpověď přináší pohled na to, kdo je vlastníkem centrálních bank, kdo je doopravdy řídí a jak prosazovaná teorie vlastníkům prospívá.

Např. takový Federální rezervní systém (neformálně Fed), což je centrální bankovní systém Spojených států amerických, vůbec není federální, ale je to soukromá instituce vlastněná největšími americkými bankami.

Česká národní banka, podobně jako i další centrální banky, se zdá navenek nezávislá, ale reálně podléhá diktátu anglické centrální banky. Když pak uvážíme výrok bývalého guvernéra centrální banky Anglie (Bank of England), Eddieho George z roku 1999:

„Podívali bychom se do propasti, pokud by cena zlata dále vzrostla. Další růst by položil několik obchodních domů, které by mohly přivodit pád ostatních. Proto nutně, za každou cenu, musely centrální banky potlačit cenu zlata, řídit ji. Bylo značně obtížné dostat cenu zlata pod kontrolu, ale nyní jsme uspěli. Americký Fed byl velmi aktivní v potlačování ceny zlata stejně jako Velká Británie.“

Tak nás asi zase tak nepřekvapí, že ČNB pod vedením guvernéra Josefa Tošovského prodala během let 1997 až 1998 naprostou většinu svých zlatých rezerv a to zrovna v období, kdy bylo zlato blízko svého tehdejšího minima.

Bankovní upíři

„Moderní bankovní systém vyrábí peníze z ničeho. Tento proces je možná nejvíce ohromující kouzelnický trik, který byl kdy vynalezen. Bankovnictví bylo počato v nespravedlnosti a narodilo se v hříchu. Bankéři vlastní Zemi. Vezměte jim ji, ale ponechejte jim moc vytvářet peníze, a pohybem pera, vytvoří dost peněz, aby si ji koupili zpět. Vemte jim tuto velkou moc a veškeré velké bohatství, jako je i to moje zmizí, pak bude existovat lepší i šťastnější svět pro život. Ale pokud chcete být i nadále otroci bankéřů a platit si náklady svého vlastního otroctví, nechte bankéře pokračovat ve vytváření peněz a ovládání úvěru.“

Sir Josiah Stamp, prezident banky „The Rothschild Bank of England“a druhý nejbohatší muž Anglie 20. let, při proslovu na univerzitě v Texasu 1927.

Abychom pochopili, proč centrální banky tak prosazují teorie finančního zprostředkování musíme se přiblížit další důležité souvislosti spojené s tvorbou kreditu z ničeho při úvěrování.

Nejlépe si to uvedeme na příkladu hypotéky. Vezmete si hypoteční úvěr na 2 miliony. Banka vytvoří nové peníze na jistinu z ničeho: Vy však za úvěr jistíte reálnou hodnotou a/nebo se zavážete, že jej splatíte plody vaší práce.

Navíc po 20 letech po vás chce banka více než 2 miliony, nýbrž miliony 3 nebo 4 (záleží na výši úroku). Banka si tak přivlastní vaši práci i za zaplacené úroky. Zásadní otázkou pak je, kde se vezme ten zbývající milion nebo 2 miliony na úrok, když nikdy nebyly vydány?!

Aby se dostaly do oběhu peníze na úroky, někdo další si je musí vypůjčit! Zkrátka stávající systém může fungovat pouze do té doby, dokud se bude dlouhodobě více půjčovat než splácet.

Když podrobně prozkoumáte systém částečných rezerv a složené úročení, zjistíte, že jde o skrytý mechanismus převodu bohatství a od něj odvíjející se moci do rukou velmi malé menšiny.

Opravdová funkce Světové banky a MMF

Nejdůležitější keynesiánské růstové modely podle Harroda i podle Domara pracující s teorií finančního zprostředkování tvrdí, že úspora je nezbytná pro investice a tedy pro hospodářský růst.

Na základě této teorie radily Světová banka i Mezinárodní měnový fond rozvojovým zemím, aby získaly údajně „nezbytné“ úspory pro investice a hospodářský růst ze strany zahraničních věřitelů a nahradily tak jejich chybějící „domácí spoření“. Mezinárodní banky se obvykle podvolily washingtonským institucím a kdykoliv rozvojová země měla prostředky nebo atraktivní majetek, byly ochotny půjčovat.

V důsledku toho velké množství rozvojových zemí a transformujících se ekonomik nahromadilo velké množství zahraničního dluhu. Tento dluh byl vždy denominován v cizí měně a musí být obsluhován i s úroky.

Jelikož většina zadlužených zemí jsou pouhými vývozci komodit, mají směnné relace z dlouhodobého hlediska tendenci klesat (relativní cena jejich vývozu v průběhu času klesá ve srovnání s relativní cenou jejich dovozu – dovozy s vysokou přidanou hodnotou se v čase stávají dražšími a vývozy s nízkou přidanou hodnotou, které produkují tyto státy, se stávají levnějšími).

Proto rada půjčit si v cizí měně nebyla v zájmu dlužníků.

Stoupající částka plateb na splácení zahraničního dluhu může vysvětlovat další ekonomickou hádanku: Konkrétně proč se zdá, že mezinárodní finanční toky jsou směrovány z chudých zemí do bohatých zemí (teorie předpovídá opak, kvůli výnosovému rozdílu). V důsledku toho dochází k přenosu čistých zdrojů z méně vyspělých zemí do bohatých zemí.

V mnoha, ne-li většině případů, by na tom byly země lépe, kdyby si ze zahraničí vůbec nepůjčily. Zahraniční peníze se téměř nikdy nedostaly do ekonomiky. Účetní realita mezinárodního bankovnictví ukazuje, že americký dolar zůstává v americkém bankovním systému a eura zůstávají v evropském bankovním systému. Bankovní peníze zůstávají v rámci příslušného bankovního systému denominované měny.

Jinými slovy dolary, které vytvořily problém „dluhu Třetího světa“, do půjčujících zemí nikdy nedorazily. Pokud by i cizí měny do rozvojové země dorazily, jsou ihned konvertovány do domácí měny. To pouze povede ke zvýšení tvorby úvěrů domácím bankovním systémem v domácí měně. To však může každá rozvojová země dělat sama, aniž by si potřebovala půjčit ze zahraničí.

Takže rada půjčit si ze zahraničí byla do značné míry proti zájmům rozvojových zemí: vystavila tyto země měnovému riziku, což často vedlo k rostoucímu odlivu dluhů a úroků nad rámec všech přijatých úvěrů. „Řešením“ takto vzniklých dluhů bylo i předání národních aktiv zahraničním věřitelům (V mnohých případech bylo toto přímo motivací pro vytvoření takového úvěru viz případ Řecka).

Navíc jak se ukazuje, zahraniční půjčky nebyly pro domácí růst nezbytné. Zahraniční věřitelé pouze vytvořili peníze z ničeho prostřednictvím vytváření bankovních úvěrů, což by dlužníci mohli učinit doma i bez zahraniční půjčky.

Vše oč jde, je řízení vnímání občanů a investorů

Profesor Werner se nakonec správně ptá: Jak je možné, že pro největší část minulého století dominovaly ekonomické disciplíny chybné a zavádějící teorie?

Část odpovědí nalezneme i v jeho rozhovoru s bývalým centrálním bankéřem, kde odhaluje zajímavé skutečnosti. Například to, že se centrální banky zabývají „řízením informací“ tím, že cílevědomě kontrolují výzkum, který publikují.

Vedoucí pracovníci schvalují témata výzkumu a kontrolují, upravují a dokonce i cenzurují články předkládané výzkumnými pracovníky centrální banky před jejich konečným zveřejněním. To, co je považováno za „škodlivou pravdu“, je v tomto procesu odstraněno. Zatímco skutečnosti užitečné pro centrální banku zůstávají.

Slovy profesora Wernera:

„Publikace centrálních bank musí být považovány za zaujaté. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je třeba se zajímat, zda jsou skutečné cíle centrálních bank správné a zda je výzkum, který zveřejňují opravdu užitečný.“

O řízení vnímání (perception management) mluvil i známý portfolio manažer Puru Saxena. Otevřeně přiznává, že v traderské komunitě nikdo datům z Fedu nevěří (sám řekl, že jde o „bogus numbers“).

Jak dále podotknul, nejde o to jak zkreslená čísla FED zveřejní. Spíše je důležité, jak lidé tato čísla vnímají. A dokud jim většina věří, povezou se tradeři v trendu, přestože ví, že fundamenty aktuálnímu vývoji vůbec neodpovídají.

Pak se není čemu divit, že investoři stále věří propagandě Fedu, skrze nejvlivnější finanční média, o tom, že ekonomika se zlepšuje. Jinak by přece nezvyšovaly úrokové sazby, že?

Avšak kroky centrálních bank hovoří o opaku. Jestliže se ekonomika zlepšuje, proč najednou centrální banky zvýšily rychlost nákupu aktiv z 200 miliard na 250 miliard dolarů měsíčně?! Navíc ještě před 10 lety byl jakýkoliv nákup aktiv centrální bankou považován za nestoudnost.

Zkrátka bankami vlastněné centrální banky využily narativ jimi prosazované teorie finančního zprostředkování půjček bankami k mnoha různým účelům.

Od skrývání nehorázných zisků z vytváření měny z ničeho při úvěrování, až po nesmyslné zadlužování rozvojových států v cizí měně pomocí institucí jako je Světová banka a MMF, které často vedlo až zabavování aktiv těchto států věřiteli (západními bankami).

Ekonomická a politická destabilizace odpůrců hegemonů

Tato skutečnost není ničím novým. Ekonomická a politická destabilizace států, které odporovaly geopolitické strategii USA byla vcelku běžná. Jak se ukazuje, tak ropná krize z let 1973-1974 byla vyvolána uměle a vedla ke vzniku petrodolaru a také zaříznutí dalšího ekonomického rozvoje mnoha rozvojových nejen afrických států.

„Když ovládáte potraviny, ovládáte lidi. Když ovládáte ropu, ovládáte národy. Kdo kontroluje peníze, kontroluje svět.“

Henry Kissinger, americký politik a diplomat. (1974)

V roce 1971 ukončil prezident USA Richard Nixon směnitelnost dolaru za zlato, což vedlo k výraznému snížení hodnoty dolaru.

V roce 1973 se pak tehdejší ministr zahraničí USA Henry Kissinger setkal s arabskými šejky ze Saudské Arábie a výměnou za dodávky zbraní a ochranu získal jejich souhlas s prodejem saudské ropy výhradně za dolary a reinvestování těchto dolarů do amerických státních dluhopisů.

TIP: Co je to dluhopis, který vydává stát ČR. Jaké jiné dluhopisy na území ČR lze koupit.

Jako bonus jim Henry Kissinger navrhl 4násobné zvýšení ropy, které pak bylo zrealizováno jako následek ropného embarga spojeného s Jomkipurskou válkou. Takže za tímto ropným šokem nestála vypočítavost a nenasytnost arabských šejků, jak se běžně uvádí, ale pouhý podlý finanční plán bankéřů.

Postupně se k těmto podmínkám (obchodování ropy pouze za dolary) přidal i zbytek členů ropného kartelu OPEC a tak si dolar zachoval status rezervní měny.

Divíte se tedy, že ekonomové dělají špatná rozhodnutí (hlavně ta makroekonomická), když vůbec netuší, jak funguje jeden ze základů ekonomiky, bankovní systém.

Pak se ani nelze divit značně rozdílným pohledům na aktuální vývoj nezávislých ekonomů a ekonomů placených finančními institucemi (přece ti ekonomové nepůjdou proti svým chlebodárcům), kteří se bohužel v běžných médiích objevují daleko častěji než ti s „alternativnějšími“ názory.

Peníze jsou penězi dokud je v ně důvěra

V éře digitálních měn je důvěra, na kterých peníze stojí, přenesena na důvěru v instituci, která peníze spravuje a v důvěru v její poctivé účetní praktiky a kontrolní mechanismy. Dále na důvěru v dohledový orgán nad těmito institucemi. Většinou jsou to centrální banky. A v tom je velký problém, protože podvod se stal součástí podnikání největších bank.

Jak přesně poznamenal před několika lety významný ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz:

„Systém je nastaven tak, že i když vás chytí, pokuta je jen třešničkou na dortu oproti tomu, co jste si donesli domů. Pokuta je součástí nákladů na podnikání.“

Z výše uvedených faktů v článku plyne, že nemůžeme věřit ani centrálním bankám, když nám více než půl století lžou o tom, jak vznikají peníze a jak funguje bankovnictví.

Uvědomte si také, že peníze uložené v bance nejsou vaše, ale banky. Okamžikem uložení bankovek na účet se stáváte majitelem pohledávky vůči bance v dané výši. Banky si pak s vašimi úsporami hrají v globálním finančním kasínu. A jak se postupně ukazuje, mnohým z nich jejich sázky úplně nevychází. Navíc dnešní úroky v bance nepokryjí už ani tu oficiálně reportovanou inflaci, natož tu reálnou.

Budete mít tedy své úspory nadále v bankách, které jsou v poslední době stále častěji – ať již skrytě nebo veřejně – zachraňovány nebo je přesunete do reálných aktiv, nejlépe těch značně podhodnocených.